Proč bych se jako Mlynář taky nebál nezaměstnanosti

Vladimír Mlynář má smůlu, že je tak populární. Jeho výrok o tom, že on sám se nebojí toho, že by byl nezaměstnaný, jsem v originálu nikde nečetl a přesto se ke mě dostal. Levicové pobouřené komentáře konstatovaly, že Mlynář opět předvedl svoji sociální zaslepenost a klasifikoval současné nezaměstnané jako neschopné líné příživníky. Nevím, jak silný byl tento podtón v původním vyjádření, ale protože má zlatá studentská léta končí a nastává období celoživotního strachu ze ztráty zaměstnání, trochu jsem o tom a taky o svých šancích přemýšlel.
Celý problém spočívá asi v tom, že Mlynář stejně jako my všichni posuzuje situaci nezaměstnaných ze svého pohledu. I největší socialista musí uznat, že Vladimír Mlynář se vskutku (bohužel narozdíl od běžného občana) nezaměstnanosti bát z minimálně dvou důvodů nemusí aniž by to cokoliv vypovídalo o jeho pracovitosti nebo nadání.
První důvod je, že typický Vladimír Mlynář je mladý, inteligentní, průbojný muž po vojně (nebo s modrou knížkou, to nevím) se středoškolským vzděláním, půlroční stáží v USA a několikaletou praxí v novinách. Typický nezaměstnaný má často padesátku na krku, nebo přímo po škole, často i bez školy, stáž v USA neabsolvoval ani jednu. Ač je to s podivem většina zaměstnavatelů (zvláště těch, co nabízejí lukrativnější místa) raději zaměstná Vladimíra Mlynáře. Tento rozdíl by šel omluvit, o část svých výhod se Vladimír Mlynář alespoň zčásti zasloužil a jiné mu dala Matka příroda. Nespravedlivý je možná spíše systém, který dokáže odměnit pouze velice málo (často těch, které nejsou okolí příliš prospěšné) z lidských vlastností.
Druhá výhoda mě napadla, když jsem se zamyslel nad svými úspěchy v hledání práce. Letos dokončuji postgraduál na učitelství M-F pro střední školy. V mém ročníku nás končilo asi padesát, ale učitelské místo nás získala jen pár (asi pět šest). Původně jsme si myslel, že většina z mých spolužáků učit ani nechtěla nebo si jenom chce při dalším studiu jiných škol prodloužit mládí, ale časem jsem zjistil, že většina z nich by o místo učitele na střední škole velice stála, ale “O holku nikde nestojí” nebo “U nás na gymplu jsou sice tři inženýři bez pedagogického vzdělání ale dokud nepůjdou do důchodu tak nemám šanci”. To všechno jsou slova absolventů nejprestižnějšího studia učitelství M-F pro střední školy na MFF UK, lidí, kteří získali vzdělání, které nepatří mezi nejlehčí a hlavně lidí, kteří pro svoji kvalifikaci nemohli udělat v naší republice nic víc, protože náročnější škola u nás prostě není.
Už tento poznatek nekoresponduje příliš s Mlynářovým předpokladem, že schopní si práci vždycky najdou. Ještě zajímavější je, když se podíváme na příčiny úspěchu naší šťastné menšiny: “doporučení katedry (já), moje maminka tam učí, můj táta tam učí, studoval jsem tam a já jsem si to tam vyběhala už před třema rokama”.
Protože s postgraduálem letos končím a nechci zůstat v Praze, začal jsem se zajímat o učitelské místo na některém jihočeském gymnáziu. Měl jsem štěstí a místo jsem sehnal. Bohužel opět protekcí. Na Strakonické gymnázium mě vzali, protože “mě znají”. Na přijímacím pohovoru ředitele vůbec nezajímalo, jak učím, jak mě hodnotí žáci, jaké jsou jejich výsledky, kolik úspěšných řešitelů olympiád jsem vychoval atd.
Už jsem se jednou hlásil i na místo bez doporučení. Nedostal jsem se ani k pohovoru. Můj spolubydlící sehnal místo v zahraniční bance (na doporučení své kamarádky z právního oddělení). Sám tam doporučil svého kamaráda. Další kamarád se dostal do vědeckého ústavu na doporučení svého vedoucího diplomové práce. Během dvou let si k sobě přibral čtyři kamarády, kteří jsou určitě pro ústav přínosem, ale kdyby se hlásili sami nikdy by místo nedostali.
Většina těchto lidí se rozhodně osvědčila, ale těžko sehnatelné učitelské místo získala i dcera bývalé ředitelky mojí základní školy (mimochodem zřejmě nejnenáviděnější učitelka, podle líčení sestry i matky porušující kdekteré pedagogické i morální zásady, které nám na fakultě vtloukali do hlavy. Učitelka selhávající při výuce sestry, která se v ostatních předmětech a při domácím doučování projevuje jako nadprůměrně inteligentní), která při praxi trapně selhávala a protože ji osobně znám tak si dovoluji tvrdit, že převzala většinu zlozvyků své matky. Na stejnou školu konečně povýšil i nejsměšnější učitel (co se znalostí svého předmětu týče) našeho gymnázia. Stal se zástupcem svého kamaráda ředitele.
Ekonomická teorie o tom nic neříká, ale teorie pravděpodobnosti naznačuje, že buď žiji ve velice výjimečném prostředí a nebo, že kromě schopností, vzdělání a snahy rozhoduje při hledání zaměstnání něco jako známostní potenciál a nebo-li kolik lidí znáš tolikrát si člověkem.
Tady je asi druhá část odpovědi na otázku proč se Mlynář nebojí, protože porovnávat známostní potenciál syna prominentních disidentů, osobního přítele pane prezidenta, místopředsedy parlamentní strany, poslance, bývalého šéfredaktora Respektu s potenciálem obyčejného dělníka ze zbrojovky, který se zná tak maximálně s kamarádama z hospody a z dílny asi nemá cenu. Osobně mít firmu o sto zaměstnancích beru Mlynáře i kdyby nedělal vůbec nic jenom kvůli jeho jménu.
Ostatně ani já se zatím nemusím moc bát. Slíva už dělá ředitelku pobočky nějaké německé firmy, Beny na exportu, brácha u McCanna, Bart v URE, Béra v NN .....